1. část
Titulek novin na mě zíral z malého kovového automatu: SEATTLE V OBLEŽENÍ - CELKOVÝ POČET
OBĚTÍ OPĚT STOUPÁ. Tenhle jsem ještě neviděla. Nějaký kamelot musel zrovna automat doplnit.
Naštěstí pro něj už tu teď nebyl.
Bezva. Riley bude běsnit. Dám si záležet, abych nebyla v jeho dosahu, až ty noviny uvidí. Ať
utrhne ruku někomu jinýmu.
Stála jsem ve stínu, za rohem zchátralé třípatrové budovy, a snažila se být nenápadná, zatímco
jsem čekala, než se někdo rozhodne. Nechtěla jsem se nikomu dívat do očí a tak jsem raději
koukala na stěnu vedle sebe. V přízemí budovy byl dávno zavřený obchod s hudbou; jeho okna,
rozbitá počasím nebo pouličními násilníky, byla přebita překližkou. Nahoře byly byty – hádala
jsem, že prázdné, jelikož zvuky obyčejných spících lidí tu chyběly. Nepřekvapovalo mě to – to
místo vypadalo na spadnutí. Budovy na druhé straně úzké temné ulice vypadaly úplně stejně
poničeně.
Obvyklá scenérie noci za městem.
Nechtěla jsem se ozývat a přitahovat na sebe pozornost, ale přála jsem si, aby se už někdo nějak
rozhodl. Měla jsem vážně žízeň a bylo mi jedno, jestli půjdeme doleva, doprava, nebo přes
střechy. Jen jsem chtěla najít nějaké nešťastníky, kteří by ani neměli dost času na to, aby je
napadlo ‘
Naneštěstí mě dneska v noci Riley poslal ven se dvěma z těch nejnepoužitelnějších upírů, co kdy
existovali. Nezdálo se, že by Rileyho nějak zajímalo, koho posílá ve skupinkách lovit. Nebo nějak
obzvlášť štvalo to, že posílání špatných skupinek ven znamenalo návrat menších skupinek domů.
Uvízla jsem tak dneska s Kevinem a nějakým blonďatým klukem, jehož jméno jsem neznala. Oba
patřili do Raoulova gangu a tak bylo víc než jasné, že byli pitomí. A nebezpeční. Ale zrovna teď
hlavně pitomí.
Místo toho, aby vybrali směr lovu, začali se najednou hádat o tom, čí nejoblíbenější superhrdina
by byl lepší lovec. Bezejmenný blonďák zrovna předváděl Spider-Mana, rychle vyskočil na cihlovou
zeď ulice a broukal si při tom znělku z kresleného seriálu. Znechuceně jsem si povzdechla. Copak
nikdy nepůjdeme lovit?
Drobný pohyb nalevo ode mě upoutal moji pozornost. Další z téhle skupinky, kterou Riley poslal
lovit, Diego. Moc jsem toho o něm nevěděla, snad jen že byl starší než většina z ostatních. Něco
jako Rileyho pravá ruka. To mě ale nijak nepřimělo mít ho radši než ty ostatní pitomce.
Diego se na mě díval. Asi musel slyšet můj povzdech. Uhnula jsem pohledem.
Držet hubu a krok – jedině tak se dalo v Rileyho partě přežít.
,‚Spider-Man je jenom ufňukaná nicka,‘‘ křikl Kevin na blonďáka, ,,ukážu ti, jak loví opravdovej
superhrdina!‘‘ Široce se usmál. Jeho zuby se zaleskly v záři pouličního osvětlení.
Kevin skočil doprostřed ulice ve stejný okamžik, kdy světla přijíždějícího auta osvítila
popraskanou vozovku modrobílým světlem. Roztáhl paže a pak je pomalu přitahoval zpět k sobě,
jako když se předvádí profesionální wrestler. Auto se blížilo, pravděpodobně v očekávání že sakra
uhne z cesty, jak by to udělal každý normální člověk. Jak by to
,,Hulk se zlobit!‘‘ zahřměl Kevin. ,,Hulk… NIČIT!‘‘
Přiskočil k autu, než mohlo zabrzdit, popadl ho za přední nárazník a přehodil si ho přes hlavu tak,
že udeřilo do země hlavou dolů s řinčením ohýbaného železa a roztříštěného skla. Žena uvnitř
začala křičet.
,,Ale ne,‘‘ zavrtěl Diego hlavou. Byl hezký, s tmavými hustými kudrnatými vlasy, s velkýma očima
dokořán a s opravdu plnými rty, ale kdo tu nakonec nebyl hezký? I Kevin a zbytek Raoulových
tupců byli
,,Kevine, máme se schovávat. Riley řekl –‘‘
,,
Kevin přeskočil převrácenou Hondu a pěstí rozbil okno na straně řidiče, které nějakým způsobem
zůstalo dosud neporušené. Z rozbitého skla a vyfukujícího se airbagu vylovil řidičku.
Otočila jsem se, zadržela dech a strašně se snažila neztratit schopnost přemýšlet.
Nemohla jsem se dívat na Kevina, jak pije. Na to jsem měla až moc velkou žízeň a vážně jsem se
s ním nechtěla porvat. Opravdu jsem se nepotřebovala objevit na Raoulově ‘seznamu‘.
Blonďatý kluk ale stejný problém neměl. Odrazil se od cihel nahoře a lehce dopadl za mě. Slyšela
jsem, jak na sebe s Kevinem vrčí a vzápětí vlhký trhavý zvuk, když žena přestala křičet. Asi ji
přetrhli vejpůl.
Snažila jsem se na to nemyslet. Ale cítila jsem za sebou to teplo a slyšela jsem odkapávání a
z toho mě neskutečně pálilo hrdlo, i když jsem vůbec nedýchala.
,,Padám odsud,‘‘ slyšela jsem Diega zamumlat.
Vmáčknul se do škvíry mezi temnými budovami a já se mu zavěsila na paty. Kdybych odtamtud
rychle neodešla, brzy bych se přetahovala s Raoulovými poskoky o tělo, ve kterém už
pravděpodobně moc krve nezůstalo. A potom bych to možná byla já, kdo by se nevrátil domů.
Uf, ale v krku mi
Diego běžel stranou ulice přeplněnou odpadky, a potom – když skončil ve slepé uličce –
pokračoval nahoru. Zabořila jsem se prsty do škvír mezi cihlami a vyšplhala nahoru za ním.
Na střeše se Diego odrazil a lehce přeskakoval ostatní střechy směrem ke světlům mihotajícím se
na hladině průlivu. Držela jsem se blízko něj. Byla jsem mladší než on a proto silnější – bylo dobře,
že my mladší jsme byli nejsilnější, jinak bychom v Rileyho domě nepřežili ani první týden. Mohla
jsem ho snadno předběhnout, ale chtěla jsem vědět, kam míří a taky jsem ho nechtěla mít
sebou
Diego několik mil nezastavil, byli jsme už skoro u průmyslových doků. Slyšela jsem, jak si pro sebe
potichu mumlá.
,,Idioti! Jakoby nám Riley nedával ty instrukce z dobrých důvodů. Třeba kvůli přežití. Copak je
kousíček zdravého rozumu tak velký požadavek?‘‘
,,Hej!‘‘ zavolala jsem. ,,Kdy už budeme lovit? Hoří mi v krku.‘‘
Diego přistál na rohu široké střechy nějaké továrny a otočil se. Poskočila jsem o pár metrů
zpátky, ve střehu, ale Diego se nepohyboval nijak agresivně.
,,Jo, ‘‘ řekl. ,,Jenom jsem chtěl být dostatečně daleko od těch šílenců.‘‘
Přátelsky se usmál a já na něj zůstala zírat. Tenhle Diego nebyl jako ostatní. Byl tak nějak… klidný,
to asi bylo správné slovo. Normální. Ne normální teď, ale normální předtím. Jeho oči byly tmavší
než moje. Musel tu být už nějakou dobu, jak jsem slyšela.
Z ulice pod námi se ozývaly zvuky nočního života chudší čtvrti Seattlu. Několik aut, hudba s
hlasitými basy, pár lidí jdoucích rychlým nervózním krokem a v dálce nějaký falešně zpívající opilec.
,,Ty jsi Bree, že?‘‘ zeptal se Diego. ,,Jedna z těch nováčků.‘‘
To se mi nelíbilo.
mi už skoro tři měsíce.‘‘
,,Na tříměsíční jsi dost šikovná,‘‘ řekl. ‚,Jenom málo by jich zvládlo odejít ‘z místa nehody‘ jen
tak.‘‘ Řekl to jako kompliment, jako by to na něj opravdu zapůsobilo.
,,Nechtěla jsem si to rozházet s těma pošukama od Raoula. Přikývl. ,,Souhlas. Ta jejich sorta
nenosí nic jinýho než smůlu.‘‘
Zvláštní. Diego byl zvláštní. Vypadalo to, že byl schopný vést normální konverzaci. Bez
nepřátelství, bez podezíravosti. Jako by ani nepřemýšlel nad tím, jestli by mě
nebylo snadné zabít. Prostě se mnou mluvil.
,,Jak dlouho už jsi u Rileyho?‘‘ zeptala jsem se zvědavě.
,,Bude to jedenáct měsíců.‘‘
,,Páni, to je víc než Raoul.‘‘
Diego protočil oči v sloup a plivl jed přes okraj budovy. ,,Jo, pamatuju si, jak Riley přivedl tuhle
pakáž. Od té doby jde všechno od desíti k pěti.‘‘
Byla jsem chvíli zticha a přemýšlela, jestli si myslel, že všichni mladší než on, jsou pakáž. Ne že by
mě to nějak zajímalo. Už jsem se nezajímala, co si kdo myslí. Nemusela jsem. Jak řekl Riley – teď
jsem byla bůh. Silnější, rychlejší,
Diego tiše zahvízdl.
,,A je to. Stačí jen troška rozumu a trpělivosti.‘‘ Ukázal dolů a přes ulici.
Napůl schovaný za rohem tmavé uličky stál muž, který klel a fackoval nějakou ženu, zatímco jiná
žena je tiše pozorovala. Podle oblečení jsem je tipovala na pasáka jeho dvě zaměstnankyně.
Tohle nám Riley řekl, abychom dělali. Lovte spodinu. Berte si ty, kteří nebudou nikomu chybět, ty
kteří nemíří domů, kde na ně čeká jejich rodina, ty, jejichž zmizení nepůjde nikdo ohlásit. Stejně
tak, jako si on vybral nás. Bohové a jídlo – obojí pocházelo ze spodiny.
Na rozdíl od některých z ostatních jsem ještě stále dělala to, co mi Riley řekl. Ne proto, že bych
ho měla ráda. To bylo už
pozornost na to, že hromada nových upírů prohlašovala Seattle za svoje území lovu, dávalo
nějaký smysl? Jak by nám to pomohlo?
Na upíry jsem navíc ani nevěřila, dokud jsem se nestala jedním z nich. Takže pokud na ně zbytek
světa nevěřil, museli ostatní upíři lovit chytře, tak jak nám to řekl Riley. Měli pro to nejspíš dobrý
důvod.
A jak řekl Diego, k chytrému lovení stačila jenom trocha rozumu a trpělivosti.
Samozřejmě to všichni hodně porušovali, a Riley pak četl noviny a remcal a křičel na nás a rozbíjel
věci – jako třeba Raoulovu oblíbenou videohru. Raoul se potom naštval a někoho rozškubal a
podpálil. Což rozzuřilo Rileyho a zase všechny prohledal, aby jim zabavil všechny sirky a
zapalovače. To se párkrát opakovalo a Riley pak přivedl další hrstku zupírovatělých dětí spodiny
jako náhradu za ty, o které přišel. Byl to nekonečný koloběh.
Diego se nadechl nosem – hluboký, dlouhý nádech – a já pozorovala, jak se změnilo jeho tělo.
Přikrčil se na střeše, jednou rukou svíraje její okraj. Všechna ta zvláštní přátelskost zmizela, byl
z něj lovec.
To bylo něco, co jsem znala, něco, co mi vyhovovalo, protože jsem tomu rozuměla.
Vypnula jsem mozek. Byl čas lovit. Zhluboka jsem se nadechla, vtahujíc vůni krve v lidech pode
mnou. Nebyli to jediní lidé poblíž, ale byli nejbližší.
předtím, než jste svou kořist ucítili. Teď už bylo pozdě si vybírat.
Diego se pustil okraje střechy a zmizel mi z očí. Zvuk jeho dopadu byl příliš tichý na to, aby přitáhl
pozornost plačící prostitutky, nezúčastněné prostitutky nebo naštvaného pasáka.
Mezi zuby se mi prodralo tiché zavrčení. Moje. Jejich krev byla
a já nedokázala myslet na nic jiného.
Odskočila jsem ze střechy a otočila se na druhou stranu ulice, takže jsem dopadla přímo vedle té
naříkající blondýny. Cítila jsem, že Diego byl blízko za mnou, tak jsem na něj varovně zavrčela,
zatímco jsem překvapenou dívku popadla za vlasy. Odtáhla jsem ji ke zdi ulice, o kterou jsem se
zády opřela. Obranná pozice, kdyby náhodou.
Potom jsem na Diega úplně zapomněla, protože jsem cítila žár zpod její kůže, slyšela jsem její puls
hučící tak blízko pod povrchem.
Otevřela pusu a chtěla zakřičet, ale moje zuby prorazily její hrtan dřív, než z něj vyšel nějaký zvuk.
Bylo slyšet jen klokotání vzduchu a krve v jejích plicích a tiché sténání, které jsem nemohla nijak
ovládat.
Její krev byla teplá a lahodná. Utišila oheň v mém hrdle, uklidnila tu nepříjemnou hořící
prázdnotu v mém žaludku. Sála jsem a hltala téměř nevnímajíc cokoli jiného.
Slyšela jsem stejné zvuky od Diega – vzal si toho muže. Druhá žena ležela v bezvědomí na zemi.
Ani jeden z nich nenadělal žádný hluk. Diego věděl, co dělá.
Jediný problém s lidmi byl, že v nich nikdy nebylo dost krve. Zdálo se, že už po pár sekundách byla
dívka prázdná. Nespokojeně jsem zatřásla jejím ochablým tělem. V krku už mi zase začínalo hořet.
Hodila jsem její vysáté tělo na zem, přikrčila se u zdi a přemýšlela, jestli bych stihla popadnout tu
druhou holku a zmizet s ní, než by mě Diego stačil chytit.
Diego už s mužem skončil. Díval se na mě s výrazem, který se dal popsat jedině jako…souhlasný.
Ale mohla jsem se taky šeredně plést. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy mi naposledy někdo
něco schválil, tak jsem si nebyla moc jistá, jak přesně to vypadalo.
,,Vezmi si ji,‘‘ řekl mi a kývl směrem k bezvládné dívce na zemi.
,,Děláš si legraci?‘‘
,,Ne, zatím mi to stačí. Máme čas lovit ještě později.‘‘
Pozorně se dívajíc, jestli se mě nesnaží nějak napálit, rychle jsem popadla dívku. Diego se mě nijak
nepokusil zastavit. Pootočil se o kousek stranou a zadíval se nahoru na černou oblohu.
Zabořila jsem se jí zuby do krku, oči stále na Diegovi. Tahle byla ještě lepší, než ta první. Její krev
byla úplně čistá. Krev té blondýny měla kvůli drogám hořkou pachuť – byla jsem na to tak zvyklá,
že jsem si toho skoro nevšimla. Bylo pro mě dost vzácné dostat se k čisté krvi, když jsem lovila
podle pravidel. Vypadalo to, že Diego dělal to samé. Musel cítit, čeho se vzdává.
Proč to udělal?
Když bylo prázdné i druhé tělo, moje hrdlo už na tom bylo líp. Měla jsem v sobě hodně krve. Na
pár dní budu nejspíš bez ohně.
Diego stále vyčkával a tiše si mezi zuby hvízdal. Když jsem tělo s žuchnutím pustila na zem, otočil
se zpátky na mě a usmál se.
,,Hm… díky,‘‘ řekla jsem. Přikývl.
,,Vypadala jsi, že to potřebuješ víc než já. Pamatuju si, jak těžké to zezačátku bylo.‘‘
,,Je to teď jednodušší?‘‘
Pokrčil rameny. ,,Svým způsobem.‘‘
Chvíli jsme se na sebe dívali.
,,Co kdybychom uklidili ty těla do vody?‘‘ navrhl.
Sehnula jsem se, popadla mrtvou blondýnu a přehodila si její bezvládné tělo přes rameno. Chtěla
jsem vzít i tu druhou, ale Diego to stihl přede mnou, pasáka už měl na zádech.
,,Mám ji,‘‘ řekl.
Následovala jsem ho nahoru po zdi ulice a potom jsme se přehoupli skrz trámy nad dálnicí. Světla
z aut pod námi na nás nedosáhla. Pomyslela jsem si, jak byli lidé hloupí, jak slepí, a byla jsem ráda,
že nejsem jednou z těch nevědoucích.
Schovaní ve tmě jsme dorazili do prázdného, na noc zavřeného doku. Diego na konci cesty
neváhal a rovnou i se svým neforemným nákladem skočil a zmizel ve vodě. Vklouzla jsem za ním.
Plaval mrštně a rychle jako žralok, mířil pořád hlouběji a dál do černé vody. Zastavil, když našel,
co hledal – obrovský zabahněný balvan na dně moře, ze stran pokrytý hvězdicemi a odpadky.
Museli jsme být víc než třicet metrů hluboko – člověku by se to tu zdálo být černé jako uhel. Diego
pustil svoje těla. Pomalu se pohupovala v proudu kousek od něj, zatímco strčil ruce do špinavého
písku pod kamenem. Za chvilku už ho držel a zvedl ho z místa. Tíha kamene ho zabořila po pás do
tmavého mořského dna.
Zvedl hlavu a kývl na mě.
Připlavala jsem k němu, jednou rukou jsem při tom přitáhla i jeho těla. Nacpala jsem blondýnu do
černé díry pod kamenem, potom jsem za ní strčila i druhou dívku a pasáka. Lehce jsem je nakopla,
abych zjistila, jestli drží a potom jsem uhnula z cesty. Diego nechal balvan spadnout. Malinko se
zakymácel, než se přizpůsobil svému novému nerovnému podkladu. Diego vylezl z bláta, doplaval
na vršek balvanu, zatlačil ho dolů a nerovnosti pod ním rozdrtil.
Odplaval o kousek dál, aby si své dílo prohlédl.
Perfektní
nikdy neuslyší.
Zakřenil se a zvedl ruku.
Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že čeká na plácnutí. Váhavě jsem k němu připlavala,
plácla ho rychle do dlaně, a odkopala se zpátky, aby mezi námi byl nějaký prostor.
Diego se zvláštně zatvářil a potom vystřelil k hladině jako kulka.
Zmateně jsem se vrhla za ním. Když jsem se vynořila na vzduch, skoro se dusil smíchy.
,,Co je?‘‘
Chvilku mi nemohl odpovědět. Nakonec vyhrkl: ,,To bylo to nejhorší plácnutí
Naštvaně jsem ohrnula nos. ,,Nemohla jsem vědět, jestli mi třeba neutrhneš ruku nebo tak něco.‘‘
Diego si odfrkl. ,,To bych neudělal.‘‘
,,Všichni ostatní by to udělali,‘‘ oponovala jsem.
,,Taky pravda,‘‘ souhlasil, už ne tak pobaveně. ,,Co si ještě trochu zalovit?‘‘
,,Že se vůbec ptáš.‘‘
Vylezli jsme z vody pod mostem a poštěstilo se nám narazit na dva bezdomovce spící v letitých
špinavých spacácích na společné matraci ze starých novin. Ani jeden z nich se nevzbudil. Jejich
krev byla zkyslá alkoholem, ale pořád lepší než nic. Pohřbili jsme je taky do vody, pod jiný kámen.
,,No já mám na pár týdnů dost,‘‘ řekl Diego, když jsme se zase zmáčení vynořili z vody na druhém
konci prázdného doku.
Vzdychla jsem. ,,To je ta jednodušší část, co? Já budu za pár dní zase v plamenech. A Riley mě pak
nejspíš zase pošle lovit s partou Raoulových mutantů.‘‘
,,Můžu jít s tebou, jestli chceš. Riley mě v podstatě nechává dělat si, co chci.‘‘
Přemýšlela jsem o jeho nabídce, na chvilku nedůvěřivá. Ale Diego vážně nevypadal jako nikdo z
ostatních. S ním to bylo jiné. Jako bych si tolik nemusela hlídat záda.
,,To bych ráda,‘‘ přiznala jsem. Bylo zvláštní to říct. Něco jako projev zranitelnosti.
Ale Diego řekl jenom ‘fajn‘ a usmál se na mě.
,,Jakto, že ti Riley nechává tak volnou ruku?‘‘ zeptala jsem se a přemýšlela o jejich vztahu. Čím víc
času jsem s ním strávila, tím hůř jsem si ho dokázala představit za jedno s Rileym. Diego byl tak…
přátelský. Vůbec ne jako Riley. Ale možná, že se jako protiklady přitahovali.
,,Riley ví, že mi může důvěřovat, že si po sobě dokážu uklidit. Když už jsme u toho, nebude ti
vadit rychlá zajížďka?‘‘
Tenhle zvláštní kluk mě začínal bavit. Zajímat. Chtěla jsem vědět, co udělá.
,,Jasně že ne,‘‘ řekla jsem.
Rozběhl se skrz dok směrem k cestě, která vedla podél nábřeží. Běžela jsem za ním. Zachytila
jsem pach několika lidí, ale věděla jsem, že je moc tma a my jsme moc rychlí na to, aby nás viděli.
Rozhodl se, že půjdeme zase přes střechy. Po pár skocích jsem poznala naše pachové stopy.
Vracel se cestou, kterou jsme přišli. To už jsme byli zpátky v první ulici, ve které Kevin a ten druhý
kluk blbnuli s tím autem.
,,Neuvěřitelný,‘‘ zavrčel Diego.
Zdálo se, že Kevin a spol. zrovna odešli. Další dvě auta byla navršená na tom prvním a k obětem
se přidala hrstka kolemjdoucích. Policie tu ještě nebyla - protože kdokoli, kdo by tu spoušť mohl
nahlásit, byl mrtvý.
,,Pomůžeš mi s tím?‘‘ zeptal se Diego.
,,Dobře.‘‘
Spustili jsme se dolů a Diego rychle uspořádal auta tak, že to vypadalo, jako by se srazily a ne jako
by je naskládalo na hromadu přerostlé vztekající se děcko. Vzala jsem dvě vyschlá ochablá těla
pohozená na chodníku a nacpala je pod auta v místě domnělého nárazu.
,,Příšerná nehoda,‘‘ poznamenala jsem.
Diego se zašklebil. Vytáhl z kapsy vodotěsný sáček, z něj vyndal zapalovač a začal zapalovat
oblečení obětí. Vzala jsem svůj zapalovač – Riley nám je na lov vracel; Kevin ten svůj
zapracovala na potazích v autech. Těla, vysušená a říznutá hořlavým jedem, rychle vzplanula.
,,Uteč,‘‘ varoval mě Diego a já si všimla, že u prvního auta odšrouboval víčko nádrže. Vyskočila
jsem na nejbližší zeď a pak ještě o patro výš, abych se mohla dívat. Poodešel o pár kroků a škrtl
sirkou. Skvěle mířenou ranou se strefil do malého otvoru. V tu stejnou chvíli vyskočil za mnou.
Zvuky výbuchu otřásly celou ulicí. Za rohem se začala rozsvěcet světla.
,,Dobrá práce,‘‘ řekla jsem.
,,Díky za pomoc. Vrátíme se k Rileymu?‘‘
Zamračila jsem se. Rileyho dům bylo to poslední místo, kde jsem chtěla strávit zbytek noci.
Nechtěla jsem se dívat na Raoulův pitomý obličej nebo poslouchat neustálý řev a rvačky. Nechtěla
jsem skřípat zuby a schovávat se za Podivnýho Freda, aby mi ostatní dali pokoj. A už mi došly
knížky.
,,Ještě máme čas,‘‘ řekl Diego, když viděl můj výraz. ,,Nemusíme jít rovnou.‘‘
,,Potřebovala bych něco na čtení.‘‘
,,A já zase nějakou novou hudbu.‘‘ Zakřenil se. ,,Půjdeme nakupovat.‘‘
Rychle jsme běželi skrze město – zase přes střechy a potom stinnými uličkami, když byly budovy
dál od sebe – až do přívětivějších městských čtvrtí. Netrvalo dlouho, abychom našli nějaký
obchodní dům s knihkupectvím. Přerazila jsem zámek na střešním vchodě a vpustila nás dovnitř.
Obchod byl prázdný, alarmy jen na oknech a dvěřích. Šla jsem rovnou k písmenku H, Diego
mezitím zamířil dozadu do oddělení s hudbou. Zrovna jsem dočetla Halea. Vzala jsem další tucet
knížek v řadě. To by mi mělo vystačit na pár dní.
Poohlídla jsem se po Diegovi a našla ho sedět u jednoho ze stolků v kavárně, jak si prohlíží zadní
strany svých nových CDček. Zarazila jsem se a pak se k němu přidala.
Bylo to zvláštní, protože mi to bylo děsivým a nepříjemným způsobem povědomé. Už jsem
takhle seděla – s někým u stolku. Nenuceně jsem si s ním povídala a nepřemýšlela nad věcmi jako
život a smrt nebo žízeň a krev. Ale to byla jiná, zamlžená doba.
Když jsem takhle naposledy s někým seděla, ten někdo byl Riley. Bylo těžké na tu noc vzpomínat
z mnoha důvodů.
,,Jakto, že jsem si tě nikdy doma nevšiml?‘‘ zeptal se náhle Diego. ,,Kde se schováváš?‘‘
Zasmála jsem se a zašklebila zároveň. ,,Obvykle se usadím kamkoli, kde je zrovna Podivnej Fred.‘‘
Nakrčil nos. ,,Vážně? Jak to můžeš vystát?‘‘
,,Zvykneš si. Za ním to není tak hrozný, jako před ním. A každopádně je to ta nejlepší schovka,
jakou jsem kdy našla. K Fredovi se nikdo nepřibližuje.‘‘
Diego přikývl, vypadaje pořád znechuceně. ,,To je pravda. I tak se dá přežívat.‘‘
Pokrčila jsem rameny.
,,Vědělas, že Fred je jedním z Rileyho nejoblíbenějších?‘‘, zeptal se Diego.
,,Vážně?
pokoušel a to čistě z pudu sebezáchovy.
Diego se ke mně spiklenecky nahnul. Už jsem byla na jeho způsoby zvyklá, takže jsem sebou ani
necukla.
,,Slyšel jsem ho telefonovat
Otřásla jsem se.
,,Já vím,‘‘ řekl a zase zněl souhlasně. Samozřejmě, když přišlo
sympatizovat. ,,Je to už pár měsíců zpátky. Každopádně Riley mluvil o Fredovi úplně nadšeně.
Z toho co říkali, jsem pochopil, že někteří upíři umí dělat různé věci. Myslím tím víc, než obyčejní
upíři. A to je dobře – něco, co
Protáhl druhé S, takže jsem slyšela, jak to slovo znělo v jeho hlavě.
,,Jaké schopnosti?‘‘
,,Vypadá to, že nejrůznější. Čtení myšlenek, stopování, dokonce vize budoucnosti.‘‘
,,Nekecej.‘‘
,,Nedělám si srandu. Hádám, že Fred umí úmyslně odpuzovat lidi. Ale máme to všechno jenom
v hlavě. Nutí nás ke znechucení jen při pomyšlení na jeho blízkost.‘‘
Nakrčila jsem čelo. ,,A co je na tom dobrého?‘‘
,,Drží ho to na živu, no ne? Tebe to přece taky drží na živu.‘‘
Přikývla jsem. ,,Asi ano. Říkal něco i o někom jiném?‘‘ Snažila jsem se přijít na něco zvláštního, co
jsem viděla nebo cítila, ale Fred byl jediný svého druhu. Ti šašci, co si dnes večer hráli na
superhrdiny, nedělali nic, co bychom nezvládli i my ostatní.
,,Mluvil o Raoulovi,‘‘ řekl Diego a koutky úst se mu stočily dolů.
,,Jakou schopnost má Raoul? Super-blbost?‘‘
Diego si odfrknul. ,,Tu rozhodně. Ale Riley si myslí, že ovládá nějakou přitažlivost – umí
přitahovat lidi, aby ho následovali.‘‘
,,Jenom ty mentálně zaostalé.‘‘
,,Jo, o tom se Riley zmiňoval. Údajně to nefunguje na ty‘‘ – hlasem dost slušně napodobil Rileyho
- ,, ‘
,,Krotké?‘‘
,,Odvodil jsem z toho, že myslí lidi, jako jsme my, kteří dokážou občas i přemýšlet.‘‘
Nelíbilo se mi být nazývána krotkou. To slovo samo o sobě neznamenalo nic moc dobrého.
Diegovo vysvětlení znělo mnohem líp.
,,Znělo to, jako by Riley potřeboval Raoula jako vůdce – myslím, že se něco chystá.‘‘
Když to řekl, přejel mi po zádech zvláštní mráz a narovnala jsem se. ,,Jako co?‘‘
,,Přemýšlela jsi někdy nad tím, proč do nás Riley pořád hustí, abychom byli nenápadní?‘‘
Na půl vteřiny jsem zaváhala, než jsem odpověděla. Nebyla to zrovna otázka, kterou bych od
Rileyho pravé ruky očekávala. Skoro jako by zpochybňoval to, co nám Riley řekl. Pokud se tedy
nevyptával
Diegovy tmavě rudé oči byly otevřené a důvěřivé. Proč by to Rileyho vůbec mělo zajímat? Možná,
že to co ostatní o Diegovi říkali, nebylo vůbec založeno na skutečnosti. Jenom pomluvy.
Odpověděla jsem mu po pravdě: ,,Jo, vlastně jsem nad tím
,,Nejsme jediní upíři na světě,‘‘ řekl Diego vážně.
,,Já vím. Riley občas něco naznačuje. Ale nemůže jich být zase
bychom si toho už dřív?‘‘
Diego přikývl. ,,Taky si to myslím. A proto je dost divný, že
nemyslíš?‘‘
Zamračila jsem se. ,,Hm. Ne že by nás Riley měl nějak
zarazila, čekajíc jestli mi to nebude nějak vyvracet. Neudělal to. Jen čekal a souhlasně mírně
pokyvoval, tak jsem pokračovala. ,,A
nad tím nepřemýšlela. Vlastně jsem nad tím vůbec moc nepřemýšlela. Ale
Diego zvedl obočí. ,,Chceš slyšet, co si myslím já?‘‘
Opatrně jsem přikývla. Ale moje úzkost s ním teď neměla nic společného.
,,Jak jsem řekl, něco se chystá. A myslím, že
vytvořil první linii.‘‘
Zamyslela jsem se nad tím, v zádech mě zase zamrazilo.
,,Proč by nám to ale neřekli? Abychom třeba byli na pozoru nebo tak něco?‘‘
,,To by dávalo smysl,‘‘ souhlasil.
Tiše jsme se na sebe pár zdánlivě dlouhých sekund dívali. Nevěděla jsem, co víc říct a vypadalo to,
že on taky ne.
Nakonec jsem se zašklebila a řekla: ,,Nevím, jestli tomu mám věřit – té části s tím, že Raoul je
čemukoliv
Diego se rozesmál. ,,S tím nemůžu nesouhlasit.‘‘ Potom vykoukl z okna do temného brzkého
rána. ,,Dochází nám čas. Radši bychom měli zamířit zpátky, než se z nás stanou škvarky.‘‘
,,Prach jsi a v prach se obrátíš,‘‘ zanotovala jsem tiše, vstala a posbírala si knížky.
Diego se pousmál.
