10. kapitola - Teorie
10. Teorie
"Můžu se tě zeptat ještě jednou?" Naléhala místo toho, aby odpověděla na mou žádost.
Byl jsem celý nesvůj - znepokojen, že přijde to nejhorší. A přesto mě strašně pokoušelo, tuto chvíli prodloužit. Mít Bellu u sobě - dobrovolně - jen o pár sekund déle. Nad tím dilematem jsem si povzdechy a řekl, "Jednu."
"No ...," chvíli váhala, jakoby se rozhodovala, kterou otázku má vyslovit. "Říkal si, že si věděl, že jsem nešla do knihkupectví a šla jsem na jih. Tak by mě zajímalo, jak si to zjistil. "
Hleděl jsem ven přes přední sklo. Další otázka, která u ní neodhalovala nic a u mě až příliš mnoho.
"Myslela jsem, že s vyhýbáním jsme skončili," řekla kritickým a zklamaným tónem.
Jaká ironie. Byla neoblomná dokonce i bez toho, aby se o to snažila.
No, chtěla, abych byl upřímný. A tento rozhovor i tak nesměřuje k ničemu dobrému.
"Tak dobře," řekl jsem. "Sledoval jsem tvou vůni."
Chtěl jsem se podívat na její tvář, ale bál jsem se, co tam uvidím. Místo toho jsem slyšel, jak se její dech zrychlil a pak se ustálil. Po chvíli opět promluvila a hlas měla pevnější, než jsem čekal.
"A ještě si mi neodpověděl na první otázku ..." řekla.
Kradmo jsem se na ni podíval. I ona zdržovala.
"Na kterou?"
"Jak to funguje - to čtení v mysli?" Zeptala se, zdůrazňujíc svou otázku z restaurace. "Můžeš číst mysl komukoli a kdekoli? Jak to děláš? Může i zbytek tvé rodiny ...?" zastavila se a zase se zčervenala.
"To je více než jedna," řekl jsem.
Jen se na mě dívala a čekala na své odpovědi.
A proč jí tonechci neříci? Již většinu i tak uhádla a bylo to lehčí téma než ta, co se nejasně rýsovala.
"Ne, to umím jen já. A nedokážu slyšet kohokoliv, kdekoliv. Musím být dost blízko. Čím lépe ... 'hlas' toho dotyčného znám, tím dále jej mohu slyšet. Ale i tak to není více než pár kilometrů. "Pokoušel jsem najít způsob, jak jí to vysvětlit tak, aby to pochopila. Nějakou analogii, s kterou se mohla ztotožnit. "Je to trochu jako být ve velké hale plné lidí, kde každý mluví najednou. Je to jen šum - bzukot hlasů v pozadí. Dokud se nesoustředíš na jeden z nich, potom jsou ty myšlenky zřetelné. Většinou to ale vypínám - může to dost rozptylovat. A pak je také lepší působit normálně, "udělal jsem grimasu," aby se mi nestalo, že náhodou odpovídám na něčí myšlenky a ne slova. "
"A čím to je, že mě neslyšíš?" Uvažovala.
Poskytl jsem jí další pravdu a další analogii.
"Nevím," přiznal jsem. "Jediná odpověď, která mě napadá je, že tvá mysl asi nefunguje stejně jako mysl všech ostatních. Jakoby tvoje myšlenky byly na dlouhých vlnách a já chytal jen ty krátké. "
Uvědomil jsem si, že toto přirovnání se jí nebude líbit. Při očekávání její reakce jsem se usmál. Nezklamala.
"Moje mysl nefunguje správně?" Zeptala se, hlas její obavou zvyšoval. "Jsem divná?"
Ach, zase ta ironie.
"Já v duchu slyším hlasy a ty si děláš starosti, že si divná," zasmál jsem se. Chápala maličkosti, a přesto ty důležité věci měla obráceně. Vždy zlé instinkty ...
Bella si kousala ret a mezi očima měla hluboké vrásky.
"Neboj," ujistil jsem ji. "Je to pouze teorie ..." A bylo třeba rozebírat mnohem důležitější věci. Už jsem se přes ně chtěl co nejrychleji dostat. Každá další vteřina mi stále více připadala jako zapůjčený čas.
"Což nás přivádí zpět k tobě," řekl jsem, rozdělený napůl - jednak nedočkavě, ale na druhé straně i neochotně.
Povzdechla si a stále si okusovala ret - bál jsem se, že si ublíží. Dívala mi do očí, její tvář byla ustaraná.
"S vyhýbavostí jsme už skončili, ne?" Zeptal jsem se tiše.
Koukala dolů, bojovala s nějakým vnitřním dilematem. Najednou se usadila a oči se jí rozšířily. Poprvé po její tváří přeběhl strach.
"Panebože!" Vykřikla.
Zpanikařil jsem. Co viděla? Čím jsem ji vystrašil?
Potom zakřičela, "Zpomal!"
"Co se děje?" Nechápal jsem, odkud pramení ta její hrůza.
"Jedeš sto šedesát!" Ječela na mě. Letmo se podívala z okna a ucouvla před tmavými stromy, které jsme míjeli.
Taková maličkost - jen trochu rychlosti - způsobilo, že vystrašeně křičí?
Převrátil jsem oči. "Klídek, Bello."
"Snažíš se nás zabít?" Žádala vysokým a napjatým hlasem.
"Nenarazíme," slíbil jsem jí.
Prudce se nadechla a pak promluvila trochu mírnějším hlasem. "Proč tak pospícháš?"
"Vždycky jezdím takhle."
Setkal jsem se s jejím upřeným pohledem, pobaven jejími šokovanými slovy.
"Dívej se na cestu!" Vykřikla.
"Nikdy jsem neměl nehodu, Bello. Dokonce jsem ani nikdy nedostal pokutu, "zakřenil jsem se na ni a poklepal si na čelo. Tím to bylo ještě komičtější - ta absurdita, že s ní dokážu žertoval také o něčem tak tajemném a divné. "Zabudovaný detektor radarů."
"Velmi vtipné," řekla sarkasticky, spíše vystrašeným než vzteklý hlasem. "Charlie je policajt, nezapomněl si? Byla jsem vychovaná k dodržování dopravních předpisů. Navíc, když z toho Volva uděláš preclík kolem kmene nějakého stromu, ty pravděpodobně jen tak odkráčíš. "
"Pravděpodobně," zopakoval jsem a nevesele jsem se zasmál. Ano, při autonehodě bychom dopadli poněkud odlišné. Bylo správné, že se bála, nehledě na moje řidičské schopnosti ... "Ale ty ne."
S povzdechem jsem nechal to auto plazit se. "Spokojená?"
Sledovala tachometr. "Skoro."
Stále to pro ni bylo příliš rychle? "Nesnáším pomalou jízdu," zamrmlal jsem, ale nechal jsem tu ručičku ještě o jeden dílek klesnout.
"Toto je pomalé?" Ptala se.
"Dost bylo komentářů ohledně mého řízení," řekl jsem netrpělivě. Kolikrát se už vyhnula mé otázce? Třikrát? Čtyřikrát? Byly její dohady až tak hrozné? Musel jsem to vědět - okamžitě. "Stále čekám na tvou nejnovější teorii."
Znovu si kousala ret a měla rozrušený - téměř bolestný - výraz.
Ovládl jsem svou netrpělivost a zjemnil hlas. Nechtěl jsem, aby byla zoufalá.
"Nebudu se smát," slíbil jsem, přejíc si, aby jí ve vyprávění bránily jen rozpaky.
"Více se bojím toho, že se na mě budeš zlobit," zašeptala.
Nutil jsem svůj hlas, aby zůstal vyrovnaný. "Je to tak zlé?"
"Jo, dost."
Sklopila pohled, odmítala se mi dívat do očí. Vteřiny plynuly.
"Jen do toho," povzbuzoval jsem.
Její hlas byl tichý. "Nevím jak začít."
"Proč nezačneš od začátku?" Připomněl jsem její vlastní slova z večeře. "Říkala si, že si na to nepřišla sama."
"Ne," souhlasila a pak opět ztichla.
Přemýšlel jsem, co by ji asi tak mohlo inspirovat. "Co tě nastartovalo - kniha? Film? "
Měl jsem si prohlédnout její sbírky, když nebyla doma. Netušil jsem, zda na té své hromádce opotřebovaných paperbackách má i Brama Stockera nebo Anne Riceovou ...
"Ne," zopakovala. "Bylo to v sobotu, na pláži."
To jsem nečekal. Místní klebety o nás nikdy nezabloudili k ničemu příliš nezvyklému - nebo příliš přesnému. Propásl jsem nějakou novou hlášku? Bella vzhlédla od svých rukou a pozorovala to překvapení na mé tváři.
"Narazila jsem tam na starého rodinného přítele - Jacoba Blacka," pokračovala. "Jeho otec a Charlie jsou přátelé už od mého dětství."
Jacob Black - to jméno mi nebylo známé, ale i tak mi něco připomínalo ... nějaký čas, už strašně dávno ... Civěl jsem z okna a hledal jsem ve vzpomínkách tu spojitost.
"Jeho otec je jeden z quiletských starších," řekla.
Jacob Black. Ephraim Black. Určitě potomek.
Bylo to to nejhorší, co mohlo být.
Ona znala pravdu.
Moje mysl vyvozovala následky, dokud auto letělo přes temné zatáčky, moje tělo ztuhlé trápením - nehybné kromě těch pohybů, kterými jsem řídil auto.
Ona znala pravdu.
Ale ... pokud se ji dozvěděla v sobotu ... tak ji věděla celý večer ... a přesto ...
"Šli jsme se projít," pokračovala. "A on mi vyprávěl nějaké staré legendy - myslím, že se mě snažil vystrašit. Vyprávěl mi jednu o. .. "
Na chvilku se zasekla, ale už nemusela mít obavy; věděl jsem, co řekne. Jedinou záhadou zůstává, proč tu se mnou ještě je.
"Pokračuj," řekl jsem.
"O upírech," vydechla, ty slova byly tišší než zašeptání.
Nějakým způsobem to bylo ještě horší než vědomí, že to ví - slyšet ji vyslovit to slovo nahlas. Při tom zvuku jsem se strnul, ale pak jsem se opět ovládl.
"A ty si okamžitě pomyslela na mne?" Zeptal jsem se.
"Ne. On ... zmínil tvou rodinu. "
Jaká ironie, že by právě Ephraimů vlastní potomek porušil smlouvu, kterou se zavázal dodržovat. Pravděpodobně vnuk nebo pravnuk. Kolik je to už let? Sedmdesát?
Měl jsem si uvědomit, že ne ti starci, kteří tím legendám věřili, budou představovat nebezpečí. Samozřejmě, že v té mladší generaci - ti, kteří byli varováni, ale ty prastaré pověry jim připadaly směšné - spočívalo nebezpečí odhalení.
Předpokládal jsem, že to znamená, že mohu svobodně vyvraždit ten malý, bezbranný kmen na pobřeží, ke kterému jsem tak inklinoval. Ephraim i s jeho skupinou ochránců byly již dávno mrtví ...
"Podle něj je to jen hloupá pověra," promluvila najednou Bella, v jejím hlase byl nádech nového znepokojení. "Nečekal, že tomu budu věřit."
Koutkem oka jsem viděl, jak si neklidně splétají ruce.
"Byla to moje chyba," řekla po malé pauze a svěsila hlavu, jakoby se styděla. "Donutila jsem ho, aby mi to řekl."
"Proč?" Už nebylo těžké udržet vyrovnaný hlas. To nejhorší máme za sebou. Dokud budeme rozebírat detaily toho odhalení, nemusíme přejít k jeho následkům.
"Lauren, o tobě utrousila nějakou poznámku - pokoušela se mě vyprovokovat." Při té vzpomínce se trochu zašklebila. Trochu mě to rozrušilo - rozmýšlel jsem, jak ji někdo mohl provokovat řečí o mně ... "A jeden starší kluk z kmene odpověděl, že tvá rodina do rezervace nechodí, ale znělo to, jako by to myslel nějak jinak. Tak jsem si bokem vzala Jacoba a vytáhla to z něj. "
Když to přiznala, hlava jí ještě více poklesla a její výraz vypadal ... provinile.
Odtrhl jsem od ní pohled a nahlas jsem se rozesmál. Ona se cítila vinná? Co asi tak mohla udělat, aby si zasloužila jakoukoli kritiku?
"Jak si to z něj vytáhla?" Zeptal jsem se.
"Snažila jsem se flirtovat - fungovalo to lépe, než bych čekala," vysvětlila a při vzpomínce na ten úspěch měla v hlase nedůvěřiví podtón.
Já jsem si mohl jen představovat - zvážit jak přitažlivou se zdála být pro všechny muže, přičemž si to vůbec neuvědomovala - jaká ohromující by byla, kdyby se snažila být přitažlivá. Náhle jsem byl plný soucitu k tomu nic netušící chlapci, na kterého použila svou přesvědčivou sílu.
"To bych rád viděl," řekl jsem a znovu jsem se zasmál černým humorem. Strašně rád bych slyšel jeho reakci, na vlastní oči viděl to zpustošení. "A ty si mě obvinila, že očarovávám lidí - chudák Jacob Black."
Nebyl jsem až tak naštvaný na zdroj mého odhalení, než jsem očekával. Nevěděl, co říká. A jak jsem mohl od kohokoli čekat, že téhle dívce něco odmítne? Cítil jsem jen soucit s tou škodou, kterou způsobila pokoji jeho mysli.
Ucítil jsem jak vzduch mezi námi oteplilo její zarudnutí. Letmo jsem na ni podíval - hleděla z okna. Už nepromluvila.
"Co si dělala potom?" Povzbuzoval jsem ji. Je na čase vrátit se k hororu.
"Hledala jsem na internetu."
Vždy praktická. "A to tě přesvědčilo?"
"Ne," odpověděla. "Nic nesedělo. Většina z toho byly blbosti. A pak - "
Znovu se odmlčela a slyšel jsem jak stiskla zuby.
"Co?" Žádal jsem. Co našla? Co pro ni byla noční můra?
Nastalo krátké ticho a pak zašeptala, "Rozhodla jsem se, že na tom nezáleží."
Otřesem mi na půl sekundy zamrzli myšlenky a pak to do sebe všechno zapadlo. Proč dnes poslala své přítelkyně domů místo toho, aby s nimi utekla. Proč nasedla ke mně do auta, namísto utíkání a volání policie ...
Její reakce byly vždy špatné - vždy úplně špatné. Nebezpečí k sobě přitahovala. Vítá ho.
"Nezáleží na tom?" Řekl jsem přes zuby a hromadil se ve mně vztek. Jak jsem měl chránit někoho tak ... tak ... tak rozhodnutého být nechráněným?
"Ne," řekla slabým hlasem, který byl nevysvětlitelně něžný. "Nezáleží mi na tom, co si."
Ona byla nemožná.
"Nevadí ti, že jsem monstrum? Pokud nejsem člověk? "
"Ne."
Začal jsem pochybovat o její normálnosti.
Předpokládal jsem, že mohu zařídit, aby se jí dostalo té nejlepší možné péče ... Carlisle bude mít nějaké kontakty, aby jí našel ty nejschopnější lékaře, nejtalentovanější terapeuty. Možná se to něco, co s ní nebylo v pořádku - kvůli čemuž sedí vedle upíra a srdce jí bije klidně a vyrovnaně - dalo nějak napravit. Přirozeně, že ji budu sledovat a navštěvovat tak často, jak mi dovolí ...
"Si naštvaný," Povzdechla si. "Neměla jsem nic říkat."
Jakoby schovávání jejích narušených sklonů někomu z nás pomohlo. "Ne, jsem rád, že vím, co si myslíš - i když je to šílené."
"Takže se zase mýlím?" Zeptala se, teď trochu útočné.
"Nemyslel jsem tohle!" Zuby mi znovu cvakli. "Na tom nezáleží!" Zopakoval jsem ostrým tónem.
Zalapala po dechu. "Mám pravdu?"
"Záleží na tom?" Zeptal jsem se.
Zhluboka se nadechnout. Nahněvaně jsem čekal na její odpověď.
"Vlastně ne," řekla, opět vyrovnaným hlasem. "Ale jsem zvědavá."
Vlastně ne. Vlastně na tom nezáleželo. Jí to nevadilo. Věděla, že nejsem člověk, že jsem netvor a vlastně jí na tom nezáleželo.
Vedle starostí o její zdravý rozum ve mně začínala narůstat naděje. Snažil jsem se ji zadusit.
"Na co si zvědavá?" Zeptal jsem se jí. Už nebyly žádná tajemství, pouze nepodstatné detaily.
"Kolik je ti let?" Zeptala se.
Moje odpověď byla automatická, hluboce zakořeněná. "Sedmnáct."
"A jak dlouho už ti je sedmnáct?"
Pokusil jsem se neusmát nad blahosklonném tónu. "Nějakou dobu," přiznal jsem.
"Dobře," řekla, náhle nadšená. Usmála se na mě. Jak jsem na ni civěl - znovu znepokojen jejím duševním zdravím-úsměv se jí ještě více rozšířil. Já jsem udělal grimasu.
"Nesměj se," varovala. "Ale jak to, že přes den můžeš vycházet ven?"
Navzdory jejím požadavků jsem se zasmál. Vypadalo to, že z jejího hledání nebylo nic neobvyklého. "Mýtus," řekl jsem jí.
"Spalování sluncem?"
"Mýtus."
"Spíš v rakvi?"
"Mýtus."
Spánek už tak strašně dlouho nebyl součástí mého života - až do těchto posledních pár dní, když jsem pozoroval Bellu snít ...
"Nemůžu spát," zamumlal jsem, upřesňují svou odpověď.
Chvíli bylo ticho.
"Vůbec?" Zeptala se.
"Nikdy," vydechl jsem.
Hleděl jsem jí do očí - široké pod hustým okrajem řas - a toužil jsem po spánku. Ne kvůli zapomenutí, jako dříve, ne kvůli útěku před nudou, ale protože jsem chtěl snít. Možná pokud bych mohl být na chvíli v nevědomí, pokud bych mohl snít, mohl bych alespoň na pár hodin žít v jejím světě a mohli bychom být spolu. Ona snila o mně. Já jsem chtěl snít o ní.
Pohled mi opětovala, její výraz zase udivený. Musel jsem se podívat jinam.
Já jsem nemohl snít o ní. Ona by neměla snít o mně.
"Ještě si mi nepoložila tu nejdůležitější otázku," řekl jsem, moje tichá hruď chladnější a těžší než dříve. Musela být nucena k tomu, aby to chápala. Jednou si musí uvědomit, co právě dělám. Musela být donucena k tomu, aby pochopila, že na tom všem záleží - mnohem více, než na jakémkoli jiném ohledu. Například na tom, že ji miluji.
"Která to je?" Zeptala se, překvapena a nechápavě.
To stačilo, aby mi zatvrdl hlas. "Tebe nezajímá, co jím?"
"Aha. Tohle. "Řekla to tichým hlasem, který jsem si neuměl vysvětlit.
"Ano, tohle. Nechceš vědět, jestli piji krev? "
Při mé otázce strnula. Konečně. Rozuměla tomu.
"No, Jacob o tom něco říkal," řekla.
"Co Jacob říkal?"
"Řekl, že vy ... neloví lidí. Řekl, že tvá rodina by neměla být nebezpečná, protože prý lovíte jen zvířata. "
"Řekl, že nejsme nebezpečný?" Zopakoval jsem výsměchem.
"Ne přesně," objasňovala. "Říkal, že byste neměli být nebezpeční. Ale Quileťané vás i tak nechtějí na své půdě - pro jistotu. "
Zíral jsem na cestu, v myšlenkách jsem beznadějně vrčel, hrdlo mě pálilo známou, ohnivou žízní.
"Tak co, měl pravdu?" Zeptala se tak klidně, jakoby si potvrzovala předpověď počasí. "O tom, že nelovíte lidí?"
"Quileuťané mají dlouhou paměť."
Pro sebe si přikývla a úporně přemýšlela.
"Ale ne že tě to uklidní," řekl jsem rychle. "Dělají dobře, že si od nás udržují odstup. Stále jsme nebezpeční. "
"Nerozumím."
Ne, nerozuměla. Jak jí to vysvětlit?
"Smažíme se," řekl jsem jí. "V tom co děláme, jsme obvykle velmi dobří. Někdy děláme chyby. Například já, když si dovoluji být s tebou sám. "
Její vůně byla v autě stále silná. Začínal jsem si na ni zvykat, téměř jsem ji dokázal ignorovat, ale nebylo pochyb, že moje tělo po ní touží z nesprávného důvodu. Ústa jsem měl plné jedu.
"Tohle je chyba?" Zeptala se a v jejím hlase byl hluboký zármutek. Ten zvuk mě odzbrojil. Chtěla být se mnou - navzdory všemu, chtěla být se mnou.
Opět se ve mně objevila naděje, tak jsem ji odehnal.
"Velmi nebezpečná," řekl jsem jí pravdivě a přál jsem si, aby na té pravdě skutečně mohlo přestat záležet.
Na chvíli neodpověděla. Sledoval jsem, jak se jí změnilo dýchání - zvláštním způsobem se přerušovalo a neznělo to jako strach.
"Řekni mi víc," řekla najednou, hlas měla zdeformovaný bolestí.
Trápila se. Jak jsem to mohl dovolit?
"Co chceš ještě vědět?" Zeptal jsem se a pokoušel jsem se vymyslet způsob, jak ji uchránit před bolestí. Ona by neměla trpět. Nemohl jsem ji nechat trpět.
"Řekni mi, proč lovíš zvířata místo lidí," řekla, stále zoufale.
Nebylo to jasné? Nebo jí ani na tom nezáleželo.
"Protože nechci být netvor," zamrmlal jsem.
"Ale zvířata nestačí?"
Hledal jsem další přirovnání, něco, aby to mohla pochopit. "Samozřejmě, nemohu si být jistý, ale přirovnal bych to k životu na tofu a sójovém mléce; sami sebe nazýváme vegetariáni, je to takový náš malý, soukromý vtip. Nedokážeme tím zcela nasytit hlad - nebo spíše žízeň. Ale udržuje nás to při dostatečné síle na to, abychom vydržely. Většinou. "Hlas se mi ztišil; styděl jsem se za to, že jsem dovolil, aby byla v takovém nebezpečí. Nebezpečí, které jsem nadále připouštěl ... "Někdy je to těžší než jindy."
"Teď je to pro tebe velmi těžké?"
Povzdechy jsem si. Samozřejmě, že se zeptá otázku, na kterou jsem nechtěl odpovědět. "Ano," přiznal jsem.
Tentokrát jsem její fyzickou odezvu předpokládal správně; její dýchání zůstalo stabilní a srdce tlouklo podle svého obvyklého vzorce. Čekal jsem to, ale nechápal. Jak to, že se nebála?
"Ale hladový nejsi," prohlásila a byla si tím stoprocentně jistá.
"Proč si to myslíš?"
"Tvé oči," řekla pohotově. "Říkala jsem ti, že mám teorii. Všimla jsem si, že lidé - muži obzvlášť - jsou podráždění, když jsou hladoví. "
Zachichotal jsem se jejímu popisu: podráždění. To bylo dost mírné. Ale měla úplnou pravdu - jako vždy. "Ty si tak všímavá, vždycky?" Znovu jsem se zasmál.
Trochu se usmála a mezi oči se jí vrátila ta malá vráska, jakoby se na něco soustředila.
"Tento víkend si byl s Emmettem na lovu?" Zeptala se po tom, co se vytratil můj smích. To jak lhostejně o tom vyprávěla bylo zároveň fascinující i frustrující. Vážně toho dokázala tolik akceptovat? Vypadalo to, že já mám blíže k šoku než ona.
"Ano," řekl jsem jí a pak, když už jsem to chtěl nechat tak, jsem pocítil nutkání stejné jako předtím v restauraci; chtěl jsem, aby mě poznala. "Nechtěl jsem odejít," pokračoval jsem pomalu, "ale bylo to nezbytné. Být s tebou je trochu snazší, když nemám žízeň. "
"Proč si nechtěl odejít?"
Zhluboka jsem se nadechnout a pak jsem se otočil, abych se setkal s jejím pohledem. Tento druh upřímnosti byl složitý zcela odlišným způsobem.
"Jsem z toho ... nervózní," předpokládal jsem, že to slovo bude stačit, i když nebylo dost silné, "když jsem od tebe pryč. Nevtipkoval jsem, když jsem tě minulý čtvrtek vyzval, aby si se snažila nespadnout do oceánu nebo se nenechala přejet. Celý víkend jsem byl duchem nepřítomný, dělal jsem si o tebe starosti. A po tom, co se stalo dnes večer, jsem překvapen, že si prožila celý víkend bez zranění. "Pak jsem si vzpomněl na ty škrábance, co má na dlaních. "No, ne úplně," opravil jsem se.
"Co?"
"Tvé ruce," připomněl jsem jí.
Povzdechy si a udělala grimasu. "Spadla jsem."
Uhádl jsem. "Myslel jsem si to," řekl jsem, neschopný ovládnout úsměv. "Předpokládám, že když jde o tebe, mohlo to být i mnohem horší - a to mě mučilo celou dobu, co jsem byl pryč. Byly to velmi dlouhé tři dny. Vážně jsem Emmettovi lezl na nervy. "Pravdě, tam neměl být minulý čas. Emmetta i se zbytkem rodiny jsem pravděpodobně štval dosud. Kromě Alice ...
"Tři dny?" Zeptala se a její hlas byl náhle ostrý. "Nevrátil si se až dnes?"
Tomu ostrov v jejím hlase jsem nerozuměl. "Ne, vrátili jsme se v neděli."
"Tak proč ani jeden z vás nebyl ve škole?" Požadovala. Její roztrpčení mě mátlo. Zjevně si neuvědomovala, že tato otázka zase souvisela s mytologií.
"No, ptala si se, zda mi slunce neublíží - neublíží," řekl jsem. "Ale za slunečního svitu vycházet ven nemůžu, alespoň ne tam, kde by mě někdo mohl vidět."
To ji vyrušilo z její záhadné mrzutosti. "Proč?" Ptala se a naklonila hlavu na stranu.
Pochyboval jsem, že bych přišel na nějakou vhodnou analogii, abych jí toto vysvětlil. Tak jsem jí prostě řekl, "Jednou ti to ukážu." A pak jsem uvažoval, zda to byl slib, který nedodržím. Uvidím ji po dnešní noci ještě někdy? Miloval jsem ji dost na to, abych ji dokázal opustit?
"Mohl jsi mi zavolat," řekla.
Jaký zvláštní závěr. "Ale já jsem věděl, že si v pořádku."
"Ale já jsem nevěděla, kde jsi byl ty. Já - "najednou se zastavila a pohlédla se na své ruce.
"Co?"
"Nelíbilo se mi to," řekla plaše, pokožka kolem lícních kostí její zčervenala. "To, že jsem tě neviděla. Také jsem z toho nervózní. "
Už si šťastný? Vyžadoval jsem sám od sebe. No, to byla moje odměna za doufání.
Byl jsem ohromen, natěšený a zděšený - hlavně zděšený - když jsem si uvědomil, že všechny ty moje nejdivočejší představy, nebyly tak úplně vedle. Tak proto její nezáleželo na tom, zda jsem monstrum. Byl to přesně tentýž důvod, kvůli kterému mně již více nezáleželo na pravidlech. Proč to správné a nesprávné již nemělo rozhodující vliv. Proč se všechny moje priority posunuly o jednu příčku dolů, aby na samém vrcholu vytvořili místnost pro tohle děvče.
I Belle na mně záleželo.
Věděl jsem, že se to nedá ani srovnat s tím, jak jsem ji miloval já. Ale bylo to dost na to, aby tu vedle mne seděla a riskovala svůj život. A tak ochotně.
Dost na to, aby jí způsobilo bolest, pokud bych udělal tu správnou věc a opustil ji.
Bylo vlastně ještě něco, co jsem mohl dělat a nezranit ji tím? Vůbec nic?
Měl jsem si držet odstup. Nikdy jsem se do Forks neměl vrátit. Způsobil bych jí jen trápení.
To mi už zabrání zůstat? A ještě víc to zhoršit?
To, jak jsem se právě teď cítil, cítil její teplo oproti mé pokožce ...
Ne. Už mě nic nezastaví.
"Á," zasténal jsem. "To je špatné."
"Co jsem řekla?" Zeptala se, unáhlila se vzít vinu na sebe.
"Nechápeš to, Bello? Jedna věc je, když jsem nešťastný jen já, ale pokud si do toho zatažena i ty, to je něco úplně jiného. Nechci slyšet, že to takto cítíš. "Byla to pravda i lež. Moje nejsobečtější část se vznášela vědomím, že mě chce tak, jako já ji. "To je zlé. Není to bezpečné. Já jsem nebezpečný, Bello - prosím, pochop to. "
"Ne." Urážlivě našpulila rty.
"Myslím to vážně." Tak strašně jsem bojoval sám se sebou - napůl zoufalý, aby to přijala a druhou půlku jsem se zoufale chtěl zdržet varování, aby utíkala - že ty slova mi skrz zuby vyšli jako zavrčení.
"I já," trvala na svém. "Jak jsem řekla, nezáleží mi na tom, co si. Je příliš pozdě. "
Příliš pozdě? Na jednu nekonečnou sekundu byl svět bezútěšně černobílý, jak jsem v paměti pozoroval stíny plazící se přes sluncem zalitý trávník k Belliné spící podobě. Nepřekonatelné, nezastavitelné. Z pokožky jí ukradli barvu a ponořili ji do temnoty.
Příliš pozdě? V hlavě mi vířila Alicina vize, Belliny krvavé oči na mne lhostejné hleděli. Bezvýrazné - ale nebylo možné, aby mě v budoucnu nenáviděla. Za to, že jsem jí všechno ukradl. Ukradl její život a duši.
Nemohlo být příliš pozdě.
"To nikdy neříkej," zasyčel jsem.
Zadívala se ven z okna a zase si kousala ret. Ruce měla v klíně sevřené do pěstí. Dech se jí zastavil a zlomil.
"Na co myslíš?" Musel jsem to vědět.
Zavrtěla hlavou, aniž by se na mě podívala. Na líci se něco křišťálového zalesklo ..
Slzy. "Ty pláčeš?" Já jsem ji rozplakal. Až tak jsem jí ublížil.
Hřbetem ruky si ty slzy setřela.
"Ne," klamala a hlas se jí lámal.
Z popudu nějakého dlouho pochovaného instinkty jsem k ní natáhnul ruku - v té sekundě jsem se cítil lidštějším než kdykoliv předtím. A pak jsem si vzpomněl, že člověk ... nejsem. A tak jsem ruku spustil.
"Promiň," řekl jsem se zaťatou čelistí. Jak jsem se jí kdy mohl dostatečně omluvit? Za všechny ty sprosté chyby, které jsem udělal. Za svou nekonečnou sobeckost. Za to, že měla takové neštěstí, že ve mně jako první probudila tragickou lásku. Za ty věci, které se skrývali za mou sebekontrolu - že jsem byl v první řadě netvor vybraný osudem, abych ukončil její život.
Zhluboka jsem se nadechnout - ignoroval jsem svou žalostnou reakci na tu vůni v autě - a snažil jsem se sebrat.
Chtěl jsem změnit téma, myslet na něco jiného. Naštěstí pro mě, moje zvědavost ohledně tohoto děvčete byla neukojitelná. Vždy jsem měl nějakou otázku.
"Řekni mi něco," promluvil jsem.
"Ano?" Zeptala se chraplavě, v hlase měla stále slzy. "Na co si myslela dneska večer, těsně předtím, než jsem se objevil za rohem? Nerozuměl jsem tvému výrazu - nevypadala si ani tak vystrašeně, spíše jakoby si se na něco velmi silně soustředila. "Připomněl jsem si její tvář - přiměl sám sebe zapomenout, přes koho oči jsem se to díval - ten odhodlaný výraz na ní.
"Snažila jsem se vzpomenout si, jak zneškodnit útočníka," řekla vyváženějšímu hlasem. "Vždyť víš, sebeobrana. Chystala jsem se mu zarazit nos do mozku. "Vyvážený hlas jí nevydržel až do konce jejího vysvětlení. Její tón se měnil, dokud nepřekypoval nenávistí. Toto nebylo přehánění a tentokrát její zuřivost nebyla pro smích. Viděl jsem její křehkou postavu - jen sklo přikrytou hedvábím - zastíněnou těmi pevnými, velkopěstnými, lidskými monstry, kteří by ji zranili. V zadní části hlavy mi vrčela zlost.
"Ty si s nimi chystala bojovat?" Chtělo se mi vrčet. Její instinkty byly smrtelné - pro ni samu. "Nenapadlo tě utíkat?"
"Když běžím, hodně padám," řekla nesměle.
"A co třeba křičet o pomoc?"
"K tomu jsem se nedostávala."
Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. Jak se jí podařilo zůstat naživu předtím, než přišla do Forks?
"Měla jsi pravdu," řekl jsem jí s trpkým pohoršením v hlase. "Rozhodně si zahrávám s osudem, když se tě pokouším udržet při životě."
Povzdechla si a letmo vykoukla z okna. Potom se obrátila zpět ke mně.
"Uvidím tě zítra?" Dožadovala se náhle.
Když už jsem na cestě do pekla - tak si tu cestu alespoň užiju.
"Ano - taky musím odevzdat tu esej." Usmál jsem se na ni a připadalo mi to správné. "Podržím ti místo na obědě."
Srdce se jí rozbušilo; to moje mrtvé mi připadalo teplejší.
Zastavil jsem před domem jejího otce. Ani se nepohla, aby mě opustila.
"Přísaháš, že tam zítra budeš?" Ujišťovala se.
"Přísahám."
Jak by dělání špatných věci mohlo přinášet tolik štěstí? Určitě v tom byl nějaký háček.
Spokojeně přikývla a začala si svlékat moje sako.
"Můžeš si ho nechat," ujistil jsem ji rychle. Přesněji řečeno - chtěl jsem od ní odejít tak, že měla něco ze mne. Nějakou památku, jako to víčko od lahve, které jsem měl v kapse ... "Nemáš bundu na zítra."
Vracela mi ho a smutně se usmívala. "Nechce se mi, vysvětlovat to Charliemu."
Myslel jsem si to. Usmál jsem se na ni. "Aha, jasně."
Položila ruku na kliku a pak se zastavila. Nechtěla odejít přesně tak, jak jsem ji já nechtěl pustit.
Mít ji nechráněnou, i když jen na pár minut ...
Petr a Charlotte nyní byly bezpochyby na cestě, daleko za Seattlem. Ale vždy se našel někdo další. Tento svět nebyl bezpečný pro žádného člověka a pro ni zvlášť.
"Bello?" Ptal jsem se, překvapen jak to bylo příjemné - jednoduše vyslovit její jméno.
"Ano?"
"Slíbíš mi něco?"
"Ano," souhlasila okamžitě a potom se její oči zúžily, jakoby přemýšlela nad důvodem protestovat.
"Nechoď sama do lesa," varoval jsem ji a přemýšlel jsem, zda můj požadavek spustí ty námitky v jejích očích.
Překvapeny zamrkala. "Proč?"
Zamračil jsem se do té nedůvěryhodné tmy. Nedostatek světla pro moje oči problém nebyl, ale nebude překážkou ani pro jiného lovce. Pouze lidé v něm byli slepí.
"Nejsem to vždy já, kdo je tam venku nejnebezpečnější," odpověděl jsem jí. "Více ti k tomu nepovím."
Zachvěla se, ale rychle se posbírala a dokonce se usmívala, když mi říkala, "Cokoli řekneš."
Její dech se dotknul mé tváře, takový sladký a vonný.
Já jsem tu takto mohl zůstat i celou noc, ale ona potřebovala svůj spánek. Ty dvě touhy ve mně sváděli vyrovnaný boj: touha po ní versus touha, aby byla v bezpečí.
Nad tou nemožností jsem si povzdechl. "Uvidíme se zítra," řekl jsem jí, vědíc, že já ji uvidím mnohem dříve. Přesto, ona až do zítra neuvidí mě.
"Tak tedy zítra," souhlasila, když otevírala dveře.
Opět trápení - sledovat ji odcházet.
Naklonil jsem se k ní, chtěl jsem ji tam udržet. "Bello?"
Otočila se a pak se usadila - překvapená, že naše obličeje jsou tak blízko.
I mě ta blízkost přemohla. Valily se z ní vlny tepla a hladili mi tvář. Jediné, co jsem vnímal, byla hedvábnost její pokožky ...
"Sladké sny," zašeptal jsem a odklon jsem se dříve, než mě ta potřeba v mém těle - známá žízeň nebo ten zcela nový a velmi zvláštní hlad, který jsem najednou cítil - mohla přinutit udělat něco, čím bych ji zranil.
Ještě chvíli zůstala nehybně sedět s rozšířenýma a ohromenýma očima. Okouzlená - hádal jsem.
Tak jako já.
Vzchopila se - i když výraz měla stále trochu omámený - a napůl z toho auta vypadla, popírala se o vlastní nohy a musela se chytit jeho konstrukce, aby se narovnala.
Zachichotal jsem se - doufal jsem, že příliš tiše na to, aby to slyšela.
Sledoval jsem, jak klopýtá cestou ke kaluži světla, která obklopovala vchodové dveře. Prozatím v bezpečí. A já se hned vrátím, abych se ujistil.
Cítil jsem, jak mě její oči doprovázejí, když jsem řídil dolů tmavou ulicí. Úplně jiný pocit než ten, na který jsem byl zvyklý. Obvykle jsem prostě mohl sledovat sám sebe přes oči někoho jiného, komu jsem se nabourat do mysli. Tohle bylo tak zvláštně vzrušující - toto nedefinované vnímání pozorujících očí. Věděl jsem, že to je jen kvůli tomu, že jsou to její oči.
Jak jsem tak bezcílně jezdil nocí, v hlavě mi vířili miliony myšlenek.
Dlouho jsem jen tak kroužil ulicemi, nikam jsem nešel a myslel jsem na Bellu a tu neuvěřitelnou úlevu, že zná pravdu. Už se více nebudu muset bát, že přijde na to, co jsem. Věděla to. Nezáleželo jí na tom. I když to pro ni byla zjevně špatná věc, pro mě to bylo úžasně osvobozující.
Více než na to, jsem myslel na Bellu a opětovanou lásku. Nemohla mě milovat tak, jako já ji - tak silná, vše-pohlcující, drtivá láska by pravděpodobně rozlámala její křehké tělo. Ale cítila to dost silně. Dost na to, aby potlačila ten instinktivní strach. Dost na to, aby se mnou chtěl být. A být s ní bylo pro mne největším potěšením, jaké jsem kdy zažil.
Na chvilku - když jsem byl sám a pro změnu jsem nikomu jinému neubližoval - jsem si dovolil cítit to štěstí, aniž jsem se zabýval tou tragédií. Jen být šťastný, že jí na mně záleží. Jen jásat nad vítězstvím z výhry její náklonnosti. Jen si představovat den za dnem, jak sedím blízko ní, slyším její hlas a dostávám její úsměvy.
V hlavě jsem si stále dokola opakoval ten její úsměv, pozorujíc jak se její plné rty v koutkách zvedají, náznak jamky na její ostrého bradě, způsob jak se jí oteplili a roztavili oči ... Její prsty mi dnes na mé ruce připadali tak teplé a jemné. Představil jsem si, jaké by to bylo - dotknout se té citlivé pokožky, která pokrývá lícní kosti - Hebká, jemná ... tak křehká. Sklo přikryté hedvábím ... strašidelně rozbitná.
Neuvědomoval jsem si, kam mi myšlenky směřují, dokud nebylo pozdě. Když jsem poukázal na tu zničující zranitelnost, moje fantazie mi narušily nové obrázky jejího obličeje.
Ztracená ve stínu, bílá od strachu - její čelist přece pevná a rozhodnuta, oči divoké, plné soustředění, její štíhlé tělo připraveno udeřit ty mohutné postavy, které se kolem ní shromáždili, noční můry v temnotě ...
"Á," Zavrčel jsem, když ty slabé prvky nenávisti, na které jsem při tom úplně zapomněl znovu propukla do zuřivého pekla.
Byl jsem sám. Věřil jsem, že Bella byla bezpečně doma; v tom okamžiku jsem byl strašně rád, že Charlie Swan - místní šéf prosazování práva, trénovaný a ozbrojený - byl její otec. To by mělo něco znamenat, zaručovat její útočiště.
Ona byla v bezpečí. Nebude mi trvat dlouho pomstít tu potupu ...
Ne. Zasloužila si něco lepšího. Nemohl jsem dovolit, aby jí záleželo na vrahovi.
Ale ... co ti ostatní?
Ano, Bella byla v pořádku. Angela s Jessiku byly také bezpečně v postelích.
Přesto to monstrum bylo někde v ulicích Port Angeles. Lidský netvor - byl tedy lidský problém? Spáchat tu vraždu, po níž jsem tak strašně toužil, bylo špatné. Věděl jsem to. Ale nechat ho napadnout někoho dalšího také nemohla být správná věc.
Ta blonďatá hosteska z restaurace. Ta servírka, na kterou jsem se vlastně ani nepodíval. Obě mě triviálně štvali, ale to neznamenalo, že si zaslouží být v ohrožení.
Každá z nich mohla být pro někoho Bella.
To poznání rozhodlo.
Obrátil jsem auto na sever a zrychlil jsem, když už jsem měl cíl. Kdykoliv jsem měl nějaký problém, který jsem nedokázal vyřešit - něco konkrétní, jako nyní - věděl jsem, kde najdu pomoc.
Alice seděla na verandě, čekala na mě. Zastavil jsem rovnou před domem, namísto zacházení až do garáže.
"Carlisle je ve své pracovně," řekla mi ještě dříve, než jsem se stihl zeptat.
"Děkuji," řekl jsem a cestou jsem jí rozcuchal vlasy.
Díky, že si mi zvedl mobil, pomyslela si sarkasticky.
"Och," u dveří jsem se zastavil, vytáhl jsem mobil a otevřel jsem ho. "Promiň. Ani jsem nezkontroloval, kdo to byl. Byl jsem ... zaneprázdněn. "
"Jo, já vím. I ty mi promiň. Když jsem spatřila, co se stane, ty už jsi byl na cestě. "
"Bylo to o chlup," zamumlal jsem.
Mrzí mě to, zopakovala a styděla se za sebe.
Bylo snadné být velkorysý, když jsem věděl, že Bella je v pořádku. "Nemusí. Vím, že nemůžeš zachytit vše. Nikdo od tebe neočekává, že budeš vševědoucí, Alice. "
"Díky."
"Dnes jsem tě téměř pozval na večeři - postřehla si to, než jsem změnil názor?"
Ušklíbnula se. "Ne, tak to mi ušlo. Kdybych to věděla. Přišla bych. "
"Na co si se soustředila, že si toho tolik zmeškala?"
Jasper přemýšlí o našem výročí. Zasmála se. Snaží se nerozhodnout, jaký dárek mi koupí, ale myslím si, že mám celkem dobrou stopu ...
"Ty drzoune."
"Jo."
Našpulila rty a zadívala se na mě, na tváři měla náznak provinilého výrazu. Příště budu dávat lepší pozor. Chystáš se jim říct, že to ví?
Povzdechl jsem si. "Ano. Později. "
Já nic nepovím. Udělej mi laskavost - Rosalii to řekni nějak tak, abych při tom nebyla, ok?
Strnul jsem. "Jasné."
Bella to vzala dost dobře.
"Až příliš dobře."
Alice se na mě ušklíbla. Nepodceňuj ji.
Zkusil jsem zablokovat ten obrázek, který jsem nechtěl vidět - Bella s Alicí jako nejlepší přítelkyně.
Ztěžka jsem si vzdychl, teď už netrpělivý. Chtěl jsem dokončit další část večera: mít ho za sebou. Ale trochu jsem se bál odjet z Forks ...
"Alice ..." začal jsem. Viděla, na co se hodlám zeptat.
Dnes v noci bude v pohodě. Už to lépe sleduji. Ona tak nějak potřebuje dvaceti čtyř hodinový dozor, ne?
"Přinejmenším."
"V každém případě s ní brzy budeš."
Zhluboka jsem se nadechl. Ty slova mi připadaly nádherné.
"Běž - skoncuj s tím, ať můžeš být tam, kde chceš," řekla mi.
Přikývnul jsem v nepřiměřenému spěchu do Carlislivy pracovny.
Čekal mě s očima upřeným na dveře, namísto tlusté knihy na stole.
"Slyšel jsem, jak ti Alice říká, kde mě najdeš," promluvil a usmál se.
Byla úleva být s ním, vidět to pochopení a inteligenci v jeho hlubokých očích.
"Potřebuji pomoc."
"Cokoli, Edwarde," přislíbil.
"Říkala ti Alice, co se dnes stalo Belle?"
Téměř stalo, opravil mě.
"Ano, téměř. Mám dilema, Carlisle. Víš, já ho chci ... velmi ... zabít. "Slova ze mne začali vysvětlovat rychle a vášnivě. "Stršně. Ale uvědomuji si, že by to bylo zlé, protože by to byla pomsta, ne spravedlnost. Čistá zlost, ne nestrannost. Ale i tak, nemůže být správné nechat sériového násilníka a vraha potulovat se po Port Angeles! Neznám tamějších lidí, ale nemohu dovolit, aby někdo jiný nahradil Bellu jako jeho oběť. Ty ostatní ženy - někdo k nim může cítit to co já k Belle. Může trpět, jako bych trpěl já, kdyby jí někdo ublížil. Není správné -"
Proud mých slov zastavil jeho široký, nečekaný úsměv.
Má na tebe dobrý vliv, co? Tolik soucitu, tolik sebekontroly. Jsem ohromen.
"Nepřišel jsem si po komplimenty, Carlisle."
"Samozřejmě, že ne. Ale nedokážu si ovládat myšlenky, ne? "Znovu se usmál. "Postarám se o to. Můžeš být klidný. Už se nikomu namísto Belly nic nestane. "
Viděl jsem mu v hlavě ten plán. Nebylo to úplně to, co jsem chtěl - neuspokojovalo to moje brutálně choutky - ale chápal jsem, že je to správná věc.
"Ukážu ti, kde ho najdeš," řekl jsem.
"Pojďme."
Cestou popadl svou černou tašku. Já bych upřednostnil agresivnější formu sedativ - něco jako prasklou lebku - ale nechám ho udělat si to po svém.
Vzali jsme si moje auto. Alice byla ještě na schodech. Ušklíbla se a při odchodu nám zakývala. Viděl jsem, že to zkontrolovala: nebudeme mít žádné potíže.
Ten výlet byl po tmavé, prázdné silnici velmi krátký. Přední světla jsem nechal vypnuté, abychom neupoutali pozornost. Usmál jsem se při pomyšlení na to, jak by Bella reagovala na takovou rychlost. Už jsem i tak jezdil pomaleji než obvykle - pro prodloužení mého času s ní - když proti tomu začala namítat.
I Carlisle na ni myslel.
Netušil jsem, že pro něj bude taková vhodná. To je nečekané. Pravděpodobně to takto mělo být. Možná to má nějaký vyšší smysl. Ale ...
Představil si Bellu se sněhobílou, chladnou kůží a krvavýma červenýma očima a pak ten obrázek rychle pustil z hlavy.
Ano. Ale. Rozhodně. Protože, jakoby v zničení něčeho tak čistého a rozkošného mohlo být něco dobrého?
Zlostně jsem hleděl do tmy a veškerá radost z večera ze mne při jeho myšlenkách vyprchala.
Edward si zaslouží štěstí. Osud mu ho dluží. Prudkost Carlisleových myšlenek mě překvapila. Musí být nějaký způsob.
Kéž bych tomu mohl věřit - oběma věcem. Ale pro to, co se dělo Belle nebyl žádný vyšší záměr. Jen nějaká zkažená harpie, odporný krutý osud, který není schopna, kdyby měla život, jaký si zasloužila.
V Port Angeles jsem se neodkládalo. Odebral jsem Carlislea k pelechu, kde ten tvor jménem Lonnie zapíjel s kamarády své zklamání - z dvěma z nich si to už rozdal. Carlisle viděl, jak je to pro mě těžké, být tak blízko - protože jsem slyšel myšlenky té příšery a viděl jsem jeho vzpomínky, vzpomínky na Bellu smíšeny s těmi na méně šťastné dívky, které už nikdo nemohl zachránit.
Dech se mi zrychlil. Sevřel jsem volant.
Jdi Edwarde, řekl mi jemně. Postarám se, aby byly ty ostatní v bezpečí. Ty se vrať k Belle.
Bylo to to nejlepší, co mohl říci. Její jméno bylo to jediné, co mě v té chvíli dokázalo rozptýlit.
Nechal jsem ho v autě a přes spící les jsem vyběhl rovnou do Forks. Bylo to kratší než ta první cesta v rychlém autě. Jen o pár minut později jsem již lezl po stěně jejího domu a vklouzne k ní oknem.
Potichu jsem oddechl. Vše bylo přesně tak, jak mělo být. Bella byla bezpečně ve své posteli, snila s vlasy rozcuchanými na polštáři jako mořské řasy.
Ale, na rozdíl od většiny nocí, byla schoulená do malého klubka s přikrývkami pevně ovinutými kolem ramen. Hádal jsem, že jí je zima. Než jsem si stihl sednout na své obvyklé místo, zachvěla se a rty se jí třásly.
Chvilku jsem přemýšlel a pak jsem vyšel na chodbu, poprvé prozkoumávajíc další část jejího domu.
Charlieho chrápání bylo hlasité a vyrovnané. Téměř jsem zachytil podstatu jeho snu. Něco s proudem vody a trpělivým očekáváním ... možná rybaření?
Tam, na vrchu schodů, byla slibně vyhlížející skříň. Nadějně jsem ji otevřel a našel jsem, co jsem hledal. Z malé hromádky ložního prádla jsem vybral nejtlustější deku a vzal jsem ji s sebou do jejího pokoje. Vrátím ji dříve, než se zbudí a nikdo se o tom nedozví.
Zatajil jsem dech a opatrně jsem ji tou dekou přikryl; na tu přidanou váhu nereagovala. Vrátil jsem se do houpacího křesla.
Zatímco jsem nervózně čekal, až se zahřeje, myslel jsem na Carlislea - uvažoval jsem, kde se právě nachází. Věděl jsem, že plán mu vyjde hladce - Alice to viděla.
Při myšlení na svého otce jsem si povzdychl - Carlisle má přeceňovat. Přál jsem si být takový, za jakého mě považoval. Tím, který si zaslouží štěstí, který by mohl doufat, že je hodný této dívky. Jaké by bylo všechno jiné, kdybych mohl být tímto Edwardem.
Jak jsem tak nad tím uvažoval, hlavu mi zaplnil zvláštní, nezvaný obrázek.
Na jeden moment tu čarodějnici-osud, kterou jsem si představoval - která se snažila Bellu zničit - nahradil ten nejbláznivější a nejbezstarostnější anděl. Strážný anděl - takovou nějakou představu o mně mohl mít Carlisle. S nevhodným úsměvem na rtech a očima barvy oblohy plnými šibalství ten anděl Bellu přeměnil do takové podoby, že jsem ji v žádném případě nemohl prohlédnout. Mocná vůně se domáhala mé pozornosti, tichá mysl rozpalovala mou zvědavost, skromná krása přitahovala moje oči, nesobecké duše si zasloužila mou úctu. Opomenout přirozený pud sebezáchovy - tak, aby snesla být v mé blízkosti - a nakonec přidal širokou stopu strašlivé smůly.
S bezstarostným smíchem mi ji ten nezodpovědný anděl vrhal rovnou do cesty a lehkovážně věřil v moje vadné morální zásady udržet ji naživu.
V této vizi jsem nebyl Belliným trestem; ona byla moje odměna.
Při té představě nerozmýšlejícího anděla jsem kroutil hlavou. Nebyl o nic lepší než ta harpie. Nemohl jsem si myslet nic dobrého o vyšší moci, která by se chovala tak hloupě a nebezpečně. Proti odpornému osudu jsem mohl alespoň bojovat.
A já jsem neměl žádného anděla. Ti byli rezervovaní pro ty dobré - pro lidi jako Bella. Tak kde se ten její flákač? Kdo na ni dává pozor?
Tiše jsem se zasmál, překvapen, když jsem si uvědomil, že tu práci právě plním já.
Upírský anděl - až tam to došlo.
Asi za půl hodiny se Bella uvolnila z toho pevného klubka. Dýchání se jí prohloubilo a začala si mrmlat. Spokojeně jsem se usmál. Byla to maličkost, ale díky tomu, že jsem tu byl, se jí alespoň spalo pohodlnější.
"Edward," zavzdychala a také se usmála.
Tragédii jsem na chvilku odsunul bokem a opět jsem si dovolil být šťastný.
